Nejstarší období
V období paleocénu (70 mil. let př.Kr.), eocénu (30 mil. let př. Kr.), oligocénu (25 mil. let př. Kr.) a miocému (12 mil. let př. Kr.) Indonésie ještě neexistovala. Její existence je s jistotou potvrzena až v období pleistocénu (4 mil. let př. Kr.), kdy byla ještě spojena s dnešním asijským kontinentem (v oblasti dnešní Zadní Indie). Právě v tomto období se začínají na území dnešní Indonésie objevovat první hominidé. Člověk Javanský byl prvním obyvatelem Indonésie. Eugence Dubois, objevitel jeho zkamenělin na ostrově Jáva, ho nazval Pithecanthropus Erectus.
Tání ledu v severní Evropě a v Americe zvýšilo hladinu moří a tím došlo k zatopení pevniny a vzniku mnoha ostrovů, včetně Indonéského souostroví. Během tohoto období byla Indonésie obývána mongolskými přistěhovalci z Asie, kteří později splynuli s domorodým obyvatelstvem. Okolo roku 1000 př. Kr. přišli do země lidé indoevropského původu z jihoasijského subkontinentu Indie.
První přistěhovalci z Indie přicházeli během prvního křesťanského období z Gudžaratu v jihovýchodní Indii.
V období Šaka vznikl jazyk sanskrt a písmo Pallawa, jehož autorem je princ Adži Šaka (78 n.l.). Jak odhalily archeologické nálezy, v sanskrtu bylo používáno písmo Devanagari. Dokladem jsou starověké nápisy na kámen a na měď (paracasthies). Jazyk a písmo byly zachovány, přibyly k nim slova a fráze z javánštiny, a vznikl tak jazyk Kawi.
Čilé obchodní styky mezi Indonésií a jižní Indií panovaly již v raném období (od 1. stol. n.l.). Sumatra byla tehdy známá jako Swarna Dwipa neboli “Ostrov zlata” a Jáva jako Java Dwipa neboli “Ostrov rýže”. Zda tehdy probíhaly i náboženské a kulturní styky mezi hinduistickým královstvím Šrívidžaja na Sumatře a Nalandou v jižní Indii s jistotou potvrdit nemůžeme. Jejich vzájemný obchod se ale rozrůstal na stále větší území a později se k němu připojil i diplomatický styk mezi oběma zeměmi.
Příliv osadníků z Indie neustával až do 7. století. Postupně se tak hinduismus rozšířil pokojnou cestou na celé souostroví. Na Jávě byl přijat všemi vrstvami obyvatelstva bez rozdílu, na ostatních ostrovech hinduismus přijaly jen vyšší vrstvy.
Období hinduistických království
Indonéští panovníci, kteří přijali hinduistickou či buddhistickou víru, stáli v čele nemalého počtu prosperujících království. Období hinduistických království trvalo od starověku až do 16. století. Jiný termín pro toto období je hinduisticko-indonéské období, jelikož docházelo k prolínání prvků místní kultury s hinduismem a buddhismem.
Z Indie byla převzata kultura i zvyky. Indický vzor se projevil například ve způsobu vedení království, v nástupnickém systému, v jiné organizaci armády, v literatuře, v hudbě a tanci, v architektuře, náboženských praktikách a rituálech a dokonce i v dělbě lidí na kasty nebo varny. Hinduistická literární díla jako védy, eposy Mahabharata a Rámajána byly zdramatizovány ve stínovém divadle (neboli “wayang”). Na některých místech v Indonésii jsou tato představení ještě dnes velmi populární.
První indičtí buddhisté do Indonésie dorazili v rozmezí 1. a 2. století n.l. Přivezli s sebou obě sekty buddhismu, Hinajanu i Mahajanu. Posledně zmíněná se ještě rozvinula během 8. století n.l..
Když se buddhismus rozšířil do Číny, proplouvalo na svých lodích Malackým průlivem mnoho čínských poutníků. Někteří cestou vysoupili v Indonésii a nějaký čas zde pobyli, aby se o buddhismu dozvěděli více. V roce 144 zastihla čínského buddhistického světce Fa Hsiena bouřka a on byl nucen přistát na ostrově Jáva (Java-Dwipa), kde strávil pět měsíců. V severní části ostrova tehdy vládl indonéský hinduistický král Kudungga. V Kutai, na území ostrova Borneo vládli postupně hinduističtí králové Devawaarman, Aswawarman a Mulawarman.
Řecký objevitel a zeměpisec Ptolemaios Alexandrijský ve svých spisech v souvislosti s Indonésii mluví o “abadiou”, což je jeho název pro Jávu nebo Sumatru. Jávu popisuje jako zemi s dobrým způsobem vlády a vyspělým zemědělstvím, lodivodstvím a astronomií. Dokonce se zmiňuje o způsobu batikování látek, který byl v té době již znám. Také se tam již tehdy používaly nástroje z kovu, vlastní metrický systém a razily se mince. V čínských kronikách z roku 132 najdeme záznamy o diplomatických vztazích mezi Jávou a Čínou.
Okolo roku 502 je v čínských análech zmínka o existenci buddhistického království Kanto Lim na Jižní Sumatře, pravděpodobně v blízkosti dnešního Palembangu. Vládl zde král Gautama Subhadra, později jeho syn Pjrawarman z Vinjawarmanu, který stál na počátku diplomatických styků s Čínou. S výslovností a psaním čínských názvů však byly potíže, a tak to, co Číňané nazývali “Kanto Li”, bylo pravděpodobně mocné buddhistické království Crivijaya (Šrívidžaja). Kvůli studiu sanskrtu navštívil Šrívidžaju v roce 671 čínský buddhistický poutník I Tsing, který měl namířeno až do Indie. Když v roce 689 přicestoval znovu, byla již Šrívidžaja centrem buddhhistického učení a žilo zde mnoho známých filozofů, např. Sakjakirti, Dharmapala a Vajabudhi.
Také diplomatické styky s jihoindickým královstvím Nalanda byly značně rozvinuté. Misie ze Šrividžaji postavila na jeho území školu, kde se Indové mohli naučit vyrábět bronzové sochy a rozšiřovat si své znalosti buddhistické filozofie. Spolu se zvyšujícím se vlivem buddhismu se rozšiřoval i vliv Šrívidžajské říše po selém souostroví.
Dalším známým buddhistickým královstvím byla Saleidra na centrální Jávě. Za vlády saleiderské dynastie (750-850 n.l.) byl postaven známý buddhistický chrám Borobudur a v roce 772 byly postaveny chrámy další, např. Mendut, Kalasan a Pawon. Všechny tyto chrámy jsou nyní chráněnými objekty a jsou přístupné turistům (najdete je nedaleko města Yogyakarta). Saleiderské království bylo také proslulé svým obchodním ruchem, námořnictvem a vzkvétajícím uměním a kulturou. V roce 778 zde byl sepsán zpěvník pro sborový zpěv Čandra Ča-ana. Jedna z inskripcí na kameni z roku 732 v jazyce Pallawa sděluje jmého krále Sandžaja, který byl později identifikován jako král Mataram, podle názvu království, které následovalo po Saleiderské říši na centrální Jávě.
Stavba chrámu Prambanan zasvěceného bohu Šivovi byla započata roku 856 a dokončena za krále Daksy roku 900. Nejranější Šivovy chrámy byly postaveny v roce 675 v okolí hory Dieng (jihozápadně od Medang Kamolan, hlavního města království Mataram).
Na západní Jávě existovala království Galuh, Kanoman, Kuningan a Padžadžaran. Padžadžaran byl založen králem Puranou, rozkládalo se na území, které dříve patřilo království Galuh. Hlavní město byl Pakuan. Později vznikaly království Taruma Negara, Kawali a Parahjangan Sunda.
Koncem 13. století začala říše Šrívidžaja upadat v důsledku osamostatnění vazalských států a častých útoků z jihoindického království Čola a z království Madžapahit. Nakonec byla celá Šrívidžaja dobyta královstvím Madžapahit, za podpory krále Aditiawarman z království Melaju. Madžapahit také ještě předtím dobyl království Džambi na Východní Sumatře a obrácením směru invaze podél toku řek anektoval království Pagar Rujung na Západní Sumatře. Tak přešla celá Sumatra pod vládu Madžapahita.
Mezitím vymizely z neznámých důvodů (snad vinou přírodní katastrofy či epidemie) z historických záznamů té doby veškeré zmínky o mocných královstvích na centrální Jávě. Zároveň se však objevují záznamy o nově vzniklém prosperujícím království na Východní Jávě. K sjednocení královsví Centrální a Východní Jávy došlo za krále Balitunga (vládl 820-832).
Na konci 10. století (911-1007) vzniklo na východní Jávě vlivné království Singasari, kterému vládl král Dharmawangsa. Jak se dovídáme z rukopisu Bhisma Parva, zasloužil se o kodifikaci právního řádu a překlady eposu Mahabharata a základů filozofie do javánštiny. Také nařídil vyhotovení 12 překladů hinduistické posvátné knihy zvané Bhagavat Gita.
V té době vládl na ostrově Bali král Airlangga, proslulý svou moudrostí a pevnou vládou. Nechal postavit podél řeky Brantas zavlažovací zařízení sloužící dodnes. Než v roce 1409 zemřel, rozdělil království na království Džanggala a Daha, neboli Kediri, kde vládli jeho dva synové.
Za vlády Airlanggy vzkvétala literatura. Vznikly i dnes oblíbené romány Pandži, které jsou rovněž součástí osnov na univerzitách v Thajsku, Kambodže a Malajsii.
Král Džajabaja z Kediri je autorem knihy napsané v letech 1135-1157, ve které prorokuje pád Indonésie. Postupně měla Indonésie přecházet pod nadvládu bílé rasy, kterou měla vystřídat rasa žlutá. Jeho předpověď se splnila v podobě holandské koloniální nadvlády a japonské okupace za druhé světové války. Jeho předpověď, že se Indonésie nakonec osvobodí a získá nezávislost, byla rovněž správná. V době zlatého věku království Kediri vzniklo mnoho literárních památek, např. javánská verze Mahabharaty (vydána roku 1157) z pera Sv. Sedaha a jeho bratra Sv. Panuluha.
Nástupcem východojavánských království bylo Madžapahitské království. První vládce Madžapahitského království se jmenoval prince Wiiaja (známý i pod jménem Kartaradžasa).
Mogulský chán Kublaj se pokusil Madžapahit obsadit, ale jeho vojsko bylo poraženo a donuceno se stáhnout zpět do svých lodí. Z Madžapahitu se postupem času stala velmi mocná říše, která zahrnovala i království Šrívidžaja na Jižní Sumatře. Jak již bylo zmíněno výše, jednou bylo nuceno odolávat útokům z indického království.
Za krále Hajam Wuruka byla Madžapahitská říše nejmocnějším královstvím v dějinách Indonésie. Vlastnila závislá území daleko za hranicemi dnešního souostroví, mezi jinými například Champa v severním Vietnamu, Kambodžu a Filipíny (1331-1364). Králi Hajam Wurukovi se za pomoci jeho schopného premiéra Gadžah Mady podařilo sjednotit celý stát pod názvem Dwipantara.
Jak již bylo zmíněno, toto období bylo zlatým věkem, a to i pro indonéské literární památky. Za všechny jmenujme alespoň ”Negara Kertagama” od známého autora Prapanči (1335-1380). Část knihy se zabývá popisem diplomatických a ekonomických vazeb mezi Madžapahitem a různými oblastmi jihovýchodní Asie – např. Barmou (Myanmarem), Thajskem, Tonkinem, Annamem, Kambodžou a dokonce Indií a Čínou. Mezi další díla psaná starým javánským jazykem Kawi patří ”Pararaton”, ”Ardžuna Wiwaha”, ”Ramajána” a ”Sarasa Musčaja”. Tato díla byla později pro studijní účely přeložena do moderních evropských jazyků.
Období islámských států
Ve 13. století začali do Indonésie pronikat muslimští obchodníci. A byli to právě oni, kdo stál u zrodu obchodního spojení Indonésie s Indií a Persií. Kromě obchodu se s jejich příchodem také začal šířit mezi Indonésany islám, obvzláště v přímořských částech Jávy (např. Demak). V další fázi šíření islámu se jim dokonce podařilo přimět hinduistické krále, aby přijali islám. Prvním, který konvertoval k islámu byl sultán Demak. Ten také dále šířil islám dále na západ do Cirebonu a Bantenu a na východ, podél severního pobřeží Jávy do království Gresik. Nakonec způsobil pád Madžapahitského království (1293-1520).
Po pádu Madžapahitu islámu nic nebránilo v šíření dále na východ, kde byly založeny sultanáty Bone a Goa na Sulawesi. Pod vlivem islámu byly i sultanáty Ternate a Tidore na Molukách.
Na sever od Jávy se muslimské náboženství rozšířilo na Bandžarmasil na Borneu a odtud dále na západ na Sumatru, kde se islamizovaly Palembang, Minangkabau, Pasaj a Perjak.
Nástupci madžapahitské aristokracie, náboženští mudrcové a hinduističtí Ksatriyasové se zatím stáhli na východojavánský poloostrov Blambangan a na ostrov Bali a Lombok. Později byla ale i východní část Lomboku islamizována. Islám sem přišel z města na jihum Sulawesi, z Makassaru (dnes Udžungpandang).
Hlavní město Západní Jávy Padžadžaran se nazývalo Sunda Kelapa (v roce 1300). Stálo na místě dnešního hlavního města Indonésie Jakarty. V roce 1527 byla Sunda Kelapa dobyta Falatehanem, což byl velitel islámských vojsk sultanátu Demak. Falatehan musel nejdříve porazit Portugalce, kteří se také pokoušeli město dobýt. Poté, co město dobyl, přejmenoval ho na Jaya Karta (“Velké město”). V tomto názvu má také svůj původ dnešní Jakarta.
Portugalci v Indonésii
Portugalci nejdříve dobyli islámské království Malakka na Malajském poloostrově. Do Indonésie se dostali díky svému úsilí o kontrolu obchodu s kořením v roce 1511. Po Portugalcích následovali Španělé. Společný byl oběma národům pokus o kristianizaci země. Na Molukách (Maluku) byla jejich snaha téměř úspěšná.
Počátky holandského kolonialismu
Holanďané mezitím hledali způsob, jak získat kontrolu nad indonéskou produkcí koření, které by mohli s velkým ziskem prodávat na evropském trhu. Za účelem efektivnějšího a lépe organizovaného obchodu zakládají v roce 1602 Nizozemskou východoindickou společnost (VOC). Aby se předešlo častým útokům pirátů na obchodní lodě na otevřeném moři, měly holandské lodě příkaz je doprovázet.
Po znárodnění VOC v roce 1799 držela nizozemská vláda otěže svých životodárných teritorií pevně v rukou. Domorodci byli v těchto koloniích nuceni přenechávat svoji úrodu holandským kupcům. Tak vypadaly počátky holandského kolonialismu v Indonésii. Sunda Kelapa změnila své jméno na Batávie.
Hinduistické království Mataram zatím konvertovalo k islámu. Vládl mu muslimský vládce sultán Agung Hanjokrokusumo. Zasloužil se o politický rozvoj státu a podporoval umění a kulturu. V roce 1633 zavedl islámský javánský kalendář.
Sultán Agung byl zapřísáhlým napřítelem Holanďanů. V roce 1629 vyslal vojska do Batávie, ale oddíly vrchního guvernéra Jana Pieterszoona Coena útok odrazily.
V roce 1605 Holanďané dobyli Ambon na Molukách, v roce 1623 ostrov Banda. Zajistili si tak monopol na obchod s kořením. Řídili se politikou bezohledného vykořisťování podle hesla “rozděluj a panuj”. Došlo tak k postupné paralizaci tradiční formy obchodu nejen mezi ostrovy navzájem (např. mezi ostrovy Makassar, Aceh, Mataram a Banten), ale i obchodu do zámoří. Z indonésie se stala výlučně zemědělská země vyrábějící pro potřeby evropských trhů. Vůči Číně tehdy Holanďané prosazovali tzv. politiku otevřených dveří, aby si tak zajistili prostředníka v obchodech s Indonésií.
Boj proti kolonialismu
V roce 1666 uvažoval sultán Hasanuddin z Goa o válce proti Holanďanům. Byl ale poražen hned v zárodku a Goa se na základě bunggayské dohody z roku 1667 stala vazalským státem VOC.
Proti Holanďanům bojoval i princ Trunodžojo z Madury. V roce 1680 byl poražen a zabit. K posílení svého monopolu na obchod s kořením používali Holanďané nechvalně známé výpravy Hongi. Během nich vypálili lidem plantáže s hřebíčkem, aby zamezili nadprodukci, která snižovala ceny hřebíčku na evropských trzích. V rámci těchto destruktivních výprav docházelo k páchání bezpočtu násilností na domorodcích, kteří bránili svoji úrodu.
V roce 1740 potlačili Holanďané vzpouru v Jakartě. Původně se vzbouřili nespokojení Číňané, ale později se k nim přidali i Indonésané. V masakru bylo zabito 10 000 Číňanů.
Poté, co VOC rozdělilo království Mataram do knížectví Yogjakarta a Surakarta, začalo upadat. Naštěstí špatné řízení a korupce přivedly VOC ke krachu a 31. prosince 1799 přešlo celé území Indonésie pod správu nizozemské administrativy v Batávii.
Přechodné období britské nadvlády
Britové přišli do Indonésie v roce 1814. Vystavěli zde Fort York v Bengkulu na západním pobřeží Sumatry. Později byl název změněn na Fort Marlborough.
Když bylo Holandsko během napoleonských válek okupováno Francií, spravovala Indonésii Britská východoindická společnost (1811-1816). Místodržitelem Jávy a závislých území byl jmenován Sir Thomas Stanford Raffles. Byl podřízen vrchnímu guvernérovi v Bengálu v Indii. Raffles zavedl částečnou samosprávu a zakázal obchod s otroky. Otroci byli ale zajati cizinci, kteří s nimi obchodovali dál.
Zavedl také právo držby půdy, které nahradilo nenáviděný holandský zemědělský systém, ve kterém byla veškerá úroda pěstována pro vládu.
Byly opraveny také mnohé chrámy (např. Borobudur) a prováděl se na nich vědecký výzkum. Ve své známé knize “Historie Jávy” Raffles popsal vyspělou javánskou civilizaci a kulturu.
Během britského pobytu na Sumatře (1814-1825) napsal podobnou knihu William Marsden, tentokráte o historii Sumatry. Vydána byla v roce 1889.
Po porážce Napoleona a ukončení francouzské okupace Holandska podepsali Holanďané 13. srpna 1814 v Londýně konvenci, ve které souhlasili s navrácením holandského koloniálního panství po roce 1803 pod správu nizozemské administrativy v Batávii. Tak v roce 1815 na indonéském souostroví končí britská správa.
Návrat holandské nadvlády
Holanďanům se brzy podařilo znovu upevnit svoji koloniální nadvládu. S intenzifikací koloniálního jha se ještě více rozrostla touha domorodců po získání svobody. Všechny revolty byly ale jedna za druhou potlačeny.
Zmiňme se alespoň o některých: Thomas Matulessy, alias Pattimura, povstal proti Holanďanům na Molukách (1816-1818), Princ Diponegoro z Mataramu vedl v letech 1825-1830 tzv. jávskou válku, Tuanku Imam Bondžol vedl na západní Sumatře padriskou válku, zatímco Teuku Umar stál v čele indonéských vojsk ve válce acehské na severní Sumatře (1873-1903). Král Sisingamangaraja batacký povstal proti Holanďanům v roce 1907, král Udayana čelil holandskému pokusu o okupaci Bali v roce 1908. Goa, Jižní Sulawesi a Jižní Kalimantan byly svědky dalších revolt.
Nacionalistické hnutí
Protože skončily všechny tyto regionální války nezdarem, začali indonéští nacionalisté pomýšlet na organizovanější formu odporu proti holandskému kolonialismu.
Obrat nastal po založení strany Budi Utomo (Vysoký cíl) 20. května 1908. Původní cíl této organizace indonéských intelektuálů byl vzdělávací, ale později se změnil na politický. Stejně tak jako další indonéská nacionalistická hnutí byla strana Budi Utomo inspirována japonským vítězstvím nad Ruskem v roce 1901. Zakladatel strany Dr. Sutomo byl v té době studentem na instituci zvané STOVIA, kde studují indonéští lékaři. Velký vliv na Sutoma měl Dr. Wahidin Sudirohusodo a podporoval ho také Gunawan a Suradži.
Roku 1912 vzniká Asociace muslimských obchodníků (Sarekat Dagang Islam) pod vedením Hadži Samanhudiho. Zprvu tato organizace usilovala o prosazování a propagaci indonéských obchodních zájmů v nizozemské Východní Indii, ale v roce 1912 se toto sdružení středostavovských obchodníků transformovalo v politickou stranu. Nový název zněl Serekat Islam a mezi vůdčí osobnosti této strany patřil H.O.S. Tjokroaminoto, Haji Agus Salim a další.
Za účelem sociálních a ekonomických reforem založil v roce 1912 K.H. Achmad Dahlan v Yogjakartě pokrokovou muslimskou organizaci Muhammadijah. V prosinci stejného roku založil Douwes Dekker (později zvaný Setiabuti) spolu s Dr. Tjipto Mangunkusomem a Ki Hajar Dewantorem Stranu Indonésie. Cílem strany bylo dosažení úplné nezávislosti Indonésie. Všichni tři zakladatelé byli koloniální vládou posláni roku 1913 do exilu.
V roce 1914 pronikl do Východní Indie zásluhou tří Holanďanů – Sneevlieta, Baarse a Brandstedera – komunismus.
V květnu roku 1920 došlo k rozštěpení strany Sarekat Islam na pravé a levé křídlo. Z levice vzešla Komunistická strana Indonésie (Partai Komunis Indonesia, PKI). Jejími členy byl Semaun, Darsono Alimin, Muso a další.
Slabá Lidová rada neboli Volksraad
V roce 1916 se v Bandungu konala první konference strany Sarikat Islam, na které byl vznesen požadavek svrchovanosti Indonésie ve spolupráci s Holanďany. Odpovědí Holanďanů na požadavek Sarikat Islamu, ve kterém žádali podíl na zákonodárné moci v zemi byla Volksraad, založená v roce 1918. Toto lidové shromáždění nemělo téměř žádnou moc, jelikož mělo jen status poradního orgánu.
Indonéští zástupci v radě byli voleni nepřímo regionálními radami a někteří členové byli jmenováni koloniálními úředníky. Později se Volksraad přeměnila v pololegislativní shromáždění. Mezi členy tohoto orgánu patřili prominentní národní vůdci jako např. Dr. Tjipto Mangunkusomo, H.O.S. Tjokroaminoto, Abdul Muis, Dr. G.S.S.J. Ratulangi, M.H. Thamrin, Wiwohoto, Sutardjo Kartohadikusumo. Dr. Radžiman a Sukadžo Wiryopronoto.
Jelikož v Holandsku na konci první světové války hrozilo propuknutí nepokojů, slíbili Holanďané Indonésanům udělení samosprávy. Tento slib vešel ve známost jako tzv. “listopadový slib”. Tento slib nebyl nikdy splněn.
Kromě Volksraad existoval ještě jeden orgán, který se nazýval Raad van Indië (Indická rada), jejíž členové byli jmenováni vládou. Jedni z mála indonéských členů byli Achmad Djajadiningrat a Sujono.
Omezování občanských svobod
V roce 1923 vedly zhoršující se ekonomické podmínky k růstu počtu stávek. Koloniální vláda na ně reagovala radikálním omezením občanských svobod a dodatky ke koloniálním zákonům a trestnímu zákoníku. Svoboda shromaždění, slova a písemného projevu byly omezeny.
Další rozvoj indonéských organizací
Navzdory politickým omezením založil 3. července 1922 Ki Hadžar Dewantoro organizaci na podporu národního vzdělávání.
V roce 1924 vytvořili Drs. Mohammad Hatta, Dr. Sukiman a další Asociaci indonéských studentů (Perhimpunan Mahasiswa Indonesia). Tato organizace byla vůdčí silou indonéského národně-osvobozeneckého hnutí za nezávislost.
Komunistická strana Indonésie (PKI) zorganizovala hnutí odporu proti koloniální nadvládě v listopadu 1926 na Západní Jávě a v lednu 1927 na Západní Sumatře. Poté, co byly obě akce potlačeny, poslala vláda mnoho nekomunistických národních vůdců do exilu na Tanah Merah (Holanďany nazýván Boven Digul) na Irian Jaya. Dr. Tjipto Mangunkusumo byl vysídlen na Bandaneiru.
V únoru roku 1927 se v Bruselu konala první mezinárodní konference Ligy proti imperialismu a koloniálnímu útlaku. Konference se účastnili Mohammad Hatta, Achmad Sbebardjo a další členové indonéských hnutí, spolu s Džawaharlalem Nehru a dalšími prominentními asijkými a africkými nacionalisty.
V červenci 1927 založili Soekarno, Sartono a další Národní stranu Indonésie (PNI). Oficiálním jazykem této strany se stala Bahasa Indonesia. Strana zaujala militantní postoj založený na nespolupráci s vládou, jelikož principy této stany byly v zásadním rozporu s holandským kolonialismem.
Ještě v tom samém roce zorganizovala indonéská mládež a ženy celoindonéské národně-osvobozenecké hnutí. Toto hnutí nahradilo dřívější regionální organizace jako “Mladá Jáva”, “Mladá Sumatra” a “Mladý Ambon”.
28. října 1928 přísahali delegáti druhého Indonéského kongresu mládeže věrnost “jedné zemi, jednomu národu a jednomu jazyku Indonésie”.
V Bandungu byla v roce 1920 založena technická fakulta a náhradou za bývalou Školu práva byla otevřena právnická fakulta. Stejně tak v roce 1927 nahradila lékařská fakulta starou Školu lékařství. Mimo technickou fakultu daly výše jmenované fakulty vzniknout v roce 1964 jakartské univerzitě, kerá byla již součástí nezávislé Indonésie.
Jelikož si koloniální orgány uvědomovaly rostoucí touhu indonéského národa po svobodě, uvěznily v prosinci 1929 vůdce PNI Soekarna. Toto opatření se setkalo s rozsáhlými protesty ze strany Indonésanů.
V roce 1930 se svět potýkal s ekonomickou a monetární krizí. Dopad krize na Indonésii, která byla producentem surových materiálů, byl zdrcující. Koloniální vláda reagovala politikou přísně vyrovnaného státního rozpočtu, jež pouze ztížila již tak napjatou hospodářskou a sociální situaci.
Zbylí dva vůdci PNI (Gatot Mangkupradja a Maskun Supriadinata) byli uvězněni a odsouzeni za přípravu protivládního puče. Soekarno byl propuštěn na svobodu v září 1931, ale v srpnu 1933 byl donucen odejít do vyhnanství. Zůstal v nizozemské vazbě až do japonské invaze v roce 1942.
V lednu 1931 Dr. Soetomo zakládá Indonéskou stranu jednoty (Persatuan Bangsa Indonesia). Za cíl si tato strana kladla zlepšení sociálního statusu indonéských obyvatel.
V dubnu 1931 se rozpadla PNI. Sartono zakládá stranu novou nazvanou Strana Indonésie (Partai Indonesia). Byla založena na nacionalistických principech a jejím cílem byla nezávislost.
V tom samém roce také vzniká strana Pendidikan Nasional Indonesia (známá jako nová PNI). Zabývala se indonéským vzdělávacím systémem. Členem této organizace se stal Mohammad Hatta.
V roce 1933 vypukla na nizozemské válečné lodi ”De Zeven Provincien” vzpoura. Odsouzeni za ni byli indonéští nacionalisté. Následujícího roku byli spolu s dalšími národními vůdci uvězněni Mohammad Hatta a Sutan Sjahrir. Ve vězení zůstali až do roku 1942.
Rok 1935 byl rokem, kdy Soetomo sloučil stranu Persatuan Bangsa Indonesia a Budi Utomo a vznikla tak Partai Indonesia Raya (Parindra). Jejím nejzákladnějším cílem byla nezávislost Velké Indonésie.
Indonéská petice
V červenci 1936 předložil Sutardio Volksraadu petici, ve které požadoval pro Indonésii autonomii. Tato petice byla radou, ve které převažovali Holanďané, kategoricky odmítnuta.
V roce 1937 založil A.K. Gani Indonéské lidové hnutí (Gerakan Rakyat Indonesia), jehož principy byly nacionalismus, sociální nezávislost a národní sebedůvěra.
V roce 1939 vyzývá Všeindonéská politická federace (GAPI) k založení plnoprávného indonéského parlamentu. Tento požadavek byl v roce 1940 vládou v Nizozemí zamítnut.
Dalším požadavkem GAPI bylo zavedení indonéské branné povinnosti pro účely obrany v případě války. I tento požadavek byl zamítnut, navzdory tomu, že druhá světová válka byla na spadnutí. V té době existovala v asijských koloniích a závislých územích celá řada masivních hnutí, požadujících reformy.
Japonská okupace
Po svém útoku na havajský přístav Pearl Harbor, se japonská armáda přesunula na jih, aby dobyla země ležící v jihovýchodní Asii. Padl Singapur a pak Japonci postupovali dále do nizozemské Východní Indie. Koloniální armáda byla v březnu 1942 poražena.
Soekarno a Hatta byli propuštěni. Japonci odstartovali svoji propagandistickou kampaň za to, co nazývali ”prosperita velké Východní Asie”. Indonésané ale brzy odhalili, že by se jednalo jen o náhražku holandského kolonialismu japonským imperialismem.
Proto aby mohli lobbovat za indonéskou nezávislost, začali Soekarno a Hatta spolupracovat s japonskou správou. Ve skutečnosti ale indonéští nacionalisté přešli do ilegality a pokračovali ve své činnosti v Blitaru (Východní Jáva), v Tasikmalaya a v Indramayu (Západní Jáva), na Sumatře a na Kalimantanu.
Pod tíhou čtvrté pacifické války, kdy bylo přerušeno zásobování a rostl odpor indonéského lidu, připustili Japonci nakonec vztyčení červenobílé indonéské národní vlajky. Krátce poté následovalo uznání ”Indonesia Raya” za národní hymnu a Bahasa Indonesia se stala národním jazykem. Tak se vyplnila studentská přísaha z roku 1928.
Po permanentním nátlaku byli Japonci nakonec přinuceni reagovat souhlasem s předáním civilní správy země do rukou Indonésanů. Této výjimečné příležitosti využili národní vůdci k přípravě na vyhlášení nezávislosti Indonésie.
Zrod republiky
17. srpna 1945, jen pár dní po japonské kapitulaci do rukou spojenců, spatřila světlo světa Indonéská republika. Ideologickým a filozofickým základem republiky se stala Pancasila. 18. října 1945 byla přijata ústava, jako základní zákon země.
Po přijetí ústavy byl hlavou země ustaven prezident, který je zároveň nejvyšší představitel výkonné moci. Ve výkonu jeho funkce mu pomáhá viceprezident a kabinet. Svrchovanost lidu je reprezentována Lidovým poradním shromážděním (MPR). Prezident je tedy odpovědný MPR. Legislativní pravomoc má Sněmovna reprezentantů.
Dalšími státními institucemi je Nejvyšší soud, Nejvyšší poradní rada a Nejvyšší kontrolní úřad.
Prvním prezidentem a tedy i hlavou exekutivy se stal Soekarno. Prvním víceprezidentem se stal Mohammad Hatta. 5. září 1945 byla sestavena první vláda.
Boj za svobodu
Republika byla ještě v plenkách a už musela čelit ozbrojeným střetům, které ji existenčně ohrožovaly. Britská armáda se v Indonésii vylodila v rámci spojeneckého kontingentu, aby odzbrojila Japonce. Také Nizozemci využili této příležitosti a vylodili se zde, ale s jiným záměrem – chtěli znovu získat kontrolu nad svým bývalým panstvím. Zpočátku s nimi spolupracovala britská armáda pod velením generála Christisona, jak později potvrdil Louis Mountbatten, velitel spojeneckých vojsk v jihovýchodní Asii se sídlem v Myanmaru. Ve skutečnosti bylo oficiálním úkolem britské armády provést repatriaci válečných zajatců a internovaných osob.
10. listopadu 1945 vypukl mezi britskou armádou a indonéskými osvobozeneckými bojovníky krutý boj. Britové v něm ztratili velitele vojenské brigády Mallabyho. V důsledku toho Britové zahájili totální válku na moři, ve vzduchu a na zemi. Čerstvě rekrutovaná armáda republiky si záhy uvědomila převahu britských ozbrojených sil a přestala bojovat v městech. Poté vytvořila partyzánské jednotky a bojovala za pomoci ozbrojených skupin obyvatelstva.
Pod zástěrkou spojeneckých sil vyslali do země více svých vojáků i Holanďané, aby útočili na indonéská opevnění. Mezi lety 1945 a 1949 podnikli Holanďané dvě ozbrojené akce.
Diplomacie během bojů
11. listopadu 1945 vydal viceprezident Hatta prohlášení, ve kterém nastínil základní linii politiky nové republiky. Byla to politika dobrého sousedství a míru se zbývající částí světa.
14. listopadu téhož roku zavedl nově jmenovaný premiér Sutan Sjahrir parlamentní systém se zastoupením politických stran. 22. prosince Sutan Sjahrir oznámil přijetí britského návrhu na odzbrojení a uzavření 25 000 japon ských vojáků do internačních táborů. Tento návrh byl úspěšně realizován indonéskou národní armádou (TNI). Repatriace japonských vojáků započala 28. dubna 1946.
Kvůli nepřestávajícím bojům s nizozemskou armádou přesídlila vláda 4. ledna 1946 z Jakarty do Jogjakarty.
Indonéská otázka na půdě Organizace spojených národů
Válka v Indonésii ohrožovala mezinárodní mír a bezpečnost. V duchu článku 14 Charty OSN předložil indonéskou otázku Radě bezpečnosti Jakob Malik ze SSSR. Krátce poté, 10. února 1946, se konala první oficiální schůze indonéských a nizozemských zástupců pod předsednictvím Sira Archibalda Clarka Kerra.
Ale osvobozenecký boj pokračoval a nizozemská agrese se setkávala s tuhým odporem indonéských vojsk. Indonéská vláda se proti Nizozemcům bránila diplomatickými prostředky.
Pod patronací lorda Killearna z Velké Británie se zástupci Indonésie a Nizozemí setkali v Linggardžati na Západní Jávě. Výsledkem vyjednávání bylo de facto uznání indonéské suverenity na Jávě, Sumatře a Maduře. Dohoda z Linggadžati byla uzavřena v listopadu 1946 a podepsána 25. března 1947.
Tato dohoda však byla porušením prohlášení indonéské nezávislosti ze dne 17. srpna 1945, ve kterém byla stanovena suverenita celého území republiky. Proto se tato dohoda setkala u obyvatel s širokým nesouhlasem a partyzánské boje s Nizozemci pokračovaly.
V červenci 1947 zahájily Nizozemci ozbrojenou ofenzívu, aby posílili své pozice ve městech a aby posílili své útoky na opevnění svých protivníků. Ofenzívu ukončil podpis dohody na lodi Renville 17. ledna 1948. Vyjednávání iniciovaly Indie a Austrálie a konalo se pod záštitou Rady bezpečnosti OSN.
Během tohoto kritického období vrazila Komunistická strana Indonésie (PKI) kudlu do zad čerstvě vyhlášené republice. V Mandiunu na východní Jávě vyhlásila vznik Indonéské lidové republiky. V čele pokusu o svržení vlády stál Muso, ale tento pokus byl zmařen a Muso byl zabit.
Nizozemci 19. prosince 1948 zahájili druhou ofenzívu a porušili tak dohodu z Renville. Provedli invazi do hlavního města Jogjakarty, uvěznili prezidenta Soekarna, víceprezidenta Hattu a další a odvezli je na ostrov Bangka ležícího na východ od Sumatry. Byla ustavena prozatímní vláda se sídlem v Bukittinggi (Západní Sumatra). V čele vlády stál Sjafruddin Prawiranegara.
Zásluhou Pandit Jawaharlal Nehru se v Novém Dillí konalo setkání 19 států. Výsledkem tohoto setkání byla rezoluce předložená Organizaci spojených národů, ve které byl vysloven požadavek totální kapitulace Nizozemců a vyhlášení suverénní Indonéské republiky k 1.1. 1950. Text rovněž obsahoval požadavek propuštění všech zadržovaných Indonésanů a navrácení území získaných během ozbrojeného konfliktu. 28. ledna 1949 přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci o zastavení palby, propuštění republikánských vůdců a vyklizení Yogjakarty.
Nizozemci byli ale neústupní a nadále pokračovali v okupaci Yogjakarty a ignorovali vládu a armádu republiky. Záměrně vypustili do světa zprávu o tom, že vláda a armáda Indonéské republiky již neexistují.
Aby dokázal, že prohlášení Holanďanů je čirý výmysl, zahájil 1. března 1949 podplukovník Soeharto (budoucí prezident) mohutný útok na nizozemské sbory v Yogjakartě a několik hodin město okupoval. Tato ofenzíva je v indonéské historii známá pod názvem ”mohutný útok z prvního března”. Tak se svět dozvěděl, že Indonéská republika, ani její armáda nejsou mrtvé.
7. března 1949 podepsal Mohammad Roem za Indonésii a Van Rooyen za Nizozemi dohodu, kterou byly zastaveny všechny vojenské akce, obnovena republikánská vláda v Jogjakartě a odsouhlaseno další kolo vyjednávání na konferenci u kulatého stolu pod patronací OSN.
Uznání suverenity Indonésie ostatními státy
Konference u kulatého stolu, byla zahájena 23. srpna 1949 v Haagu pod patronátem OSN. Zakončena byla 2. listopadu dohodou o holandském uznání suverenity Indonéské republiky.
27. prosince 1949 přestala existovat holandská Východní Indie. Nahradila ji suverénní Federativní republika Indonésie s federaativní ústavou. Ústava mimo jiné stanovila parlamentní systém, ve kterém je kabinet odpovědný parlamentu. Otázka suverenity Irian Jaya (Západní Irian, dříve Západní Nová Guinea) byla odložena až na další vyjednávání mezi Indonésií a Nizozemím. Toto území bylo neustálým zdrojem konfliktu mezi těmito dvěma zeměmi po více než 13 let. 28. září 1950 se Indonésie stala členskou zemí OSN.
Spojené státy indonéské
17. srpna 1950 byly podle původní proklamace vyhlášeny Spojené státy indonéské. Liberálně-demokratický systém vlády zůstal zachován – kabinet byl nadále odpovědný parlamentu. Právě tento systém byl ale zdrojem politické nestability, protože docházelo k častým změnám vlády. Za neexistence stabilní vlády bylo naprosto nemožné, aby stát s čerstvě získanou nezávislostí zahájil jakýkoli plán rozvoje.
Se změnou státu ze státu federativního na stát unitární prezident znovu přijal povinnosti hlavy exekutivy a nabyl svého mandatorního vztahu k Lidovému poradnímu shromáždění. Nápomocen mu je viceprezident a kabinet dle jeho vlastního výběru. Exekutiva není odpovědná Sněmovně reprezentantů.
Problémy unitárního státu
Základní myšlenkou unitárního státu je, že pluralistická země jeko Indonésie může být silná a nezávislá jedině za předpokladu, že je důkladně sjednocená a integrovaná. Tento model fungoval za období holandského kolonialismu, kdy bylo zásadou heslo ”rozděluj a panuj”. Proto také existovalo již zmiňované národní krédo ”Bhinneka Tunggal Ika”.
Ale po obnovení unitárního státu propuklo mnoho ozbrojených rebelií. Vzbouřenci z Darul Islam, které vedl Kartosuwiryo, terorizovali venkovské obyvatelstvo na Západní Jávě. Jejich cílem bylo ustavení islámského státu. Zlikvidovat tuto skupinu trvalo celé roky. Další teroristickou organizací byla APRA. Jednalo se o spolek bývalého kapitána z holandské armády Turca Westerlinga. Její aktivity si vyžádaly životy tisíců nevinných lidí.
Mimo území Jávy se vzbouřili demobilizovaní vojáci bývalé koloniální armády, kteří zůstali loajální nizozemské koruně, a vyhlásili ”Republiku Jižní Moluky”. V Jižním Sulawesi povstal bývalý důstojník koloniální armády Andi Aziz, na Kalimantanu Ibnu Hadjar. Také na Sumatře bylo zaznamenáno několik separatistických pokusů. Rovněž nesmíme zapomenout na neúspěšný puč Komunistické strany Indonésie nazvaný Hnutí 30. září, při kterém bylo v ranních hodinách 1. října 1965 uneseno a zabito šest nejvyšších generálů indonéské armády.
Asijsko-africká konference
Pod záštitou prezidenta Soekarna se v Bandungu (Západní Jáva) konala od 18. do 24. dubna 1955 asijsko-africká konference. Hlavní slovo zde měly Indonésie, Indie, Pákistán, Myanmar a Cejlon (Srí Lanka). Konference se zůčastnili delegáti z 24 asijských a afrických států. Cílem tohoto setkání bylo prosazení užší a přátelštější spolupráce v ekonomické, kulturní a politické oblasti. Rezoluce, která byla na konferenci přijata se stala známou pod názvem ”Dasa Sila” neboli ”Deset principů z Bandungu”. Volala po zachování světového míru, po vzájemném respektování suverenity a teritoriální integrity a po nezasahování do vnitřních záležitostí jiných zemí. Rezoluce si také kladla za cíl dodržování lidských práv stanovených OSN.
- Erotický salon: Zažijte intimitu a relaxaci - 20 února, 2024
- Apartmány u Lipna na prodej. Výhody vlastnictví rekreačního apartmánu v blízkosti vodní nádrže - 19 února, 2024
- Ztráta vlasů potkává každého. Co ji vlastně způsobuje? - 16 února, 2024
